Ukázka

František došel svižným krokem na náves a tam si to namířil rovnou do budovy výboru. Na chodbě před kanceláří předsedy seděl chlap se zbraní. Jakmile se František objevil, vyskočil a zastoupil mu cestu.
“Stůj! Dál nesmíš. Předseda nechce být rušen!”
František se na něho nejprve nevěřícně podíval a pak ho prudce odstrčil stranou. “Já jsem člen národního výboru, takže mi laskavě ustup z cesty!”
Než se ten muž vzpamatoval, vzal za kliku a bez zaklepání vstoupil do Tomečkovy kanceláře. Předseda k němu překvapeně zvedl hlavu. Nebyl v místnosti sám. Po jeho pravé ruce seděl Karel Pajer. Prohlíželi si společně jakási lejstra.
“Říkal jsem mu, že sem nesmí!” vpadl do kanceláře hlídač.
“To je v pořádku,” poslal ho Tomeček gestem ruky pryč.
“Co tě sem přivádí?” otočil se konečně na Františka.
“Přišel jsem si stěžovat na Illéšovy kluky! Dnes se v lese nad vesnicí pokusili o znásilnění a vraždu!”
František byl mimořádně rozzlobený, Tomeček ale ani nepohnul brvou.
“Udělali to někomu z našich?” zeptal se jen.
“Na tom snad nezáleží!” vyštěkl František. Tomeček nejprve odložil papíry stranou, narovnal se v zádech a potom si změřil Františka nepřátelským pohledem.
“Na tom záleží víc, než si myslíš,” řekl ledově.
“Jestli se pokusili zamordovat někoho z těch lumpů,” praštil pěstí do papírů před sebou, “tak bys jim měl spíš poděkovat, než na ně chodit žalovat!”
“To nemůžeš myslet vážně, Vojto!” utrhl se na něj František.
“Že ne?!” Tomeček začal řvát z plných plic. “Tak si poslechni tohle!” Mával před sebou papíry, které zvedl ze stolu.
“Víš, co si tady právě čteme?” vmísil se do hovoru také Pajer.
“Nevím,” přiznal František. “Tvoji němečtí přátelé nám tady zanechali takový malý archiv, něco ti přečtu,” vzal si zpátky slovo Tomeček.
A pak Františkovi, který tam stál jako solný sloup, předčítal z těch papírů. O tom, jak dostala roku 1935 Sudetoněmecká strana v Glasendorfu 100 % odevzdaných hlasů. Nebo o seznamech Židů, které Glasendorfští osobně donesli na gestapo do Brodu. O tom, jak připravovali provokace a útoky na české četníky a úředníky. A nakonec pověděl o dopisech, které místní chlapci odvedení na frontu posílali domů. Chlubili se v nich, kolik mrtvých už mají na pažbě.
“Případně ti můžu ukázat i pár fotografií,” přisunul k Františkovi obrázek, na kterém byla glasendorfská náves plná hajlujících lidí. Za nimi pak okna vyzdobená vlajkami s hákovým křížem. “Co mně na to řekneš teď?”
“Myslím, že v době, kdy se tohle všechno dělo, byla ještě Paula Fuchsová malá holka...” nechtěl František ustoupit ze svého.
“Co ty jsi vlastně zač?” Tomeček se postavil proti němu a zkoumavě si ho prohlížel. “Kolaborant? Zrádce? Já ti tady čtu všechny ty hrůzy a ty budeš pořád hájit nějakou bezcennou německou čubku?”
“Víš dobře, na čí straně jsem a jak smýšlím!” “Nejsem si jistý, že to vím, Františku! Vůbec si tím nejsem jistý! Budu si na tebe muset dát pozor, mluvíš jako advokát těch vrahů!”
František viděl, že ho Tomeček žene čím dál víc do kouta. Potřeboval se nějak zachránit, aby neohrozil sebe, svoji rodinu a koneckonců ani Fuchsovy. Ten chlap před ním byl všeho schopný. Nakonec se chytil toho, co považoval za svoji jedinou možnost.
“Sám jsi, Vojto, říkal, že si s tou holkou můžu dělat, co se mi zamane! Nehodlám se o ni dělit s nějakými cikány!”
Předsedův výraz se během vteřiny úplně proměnil. Zaostřil na Františka, lehce pokýval hlavou a pak se usmál. “Tak takhle to je! Ty sis tu kobylku osedlal! To jsi mě říct hned!”
“Celou dobu se ti to snažím naznačit.”
“A jaká je ta potvora?” mrkl na něho spiklenecky Tomeček. Františkovi se z něho udělalo nevolno. Chtěl se té trapné záležitosti co nejrychleji zbavit. “Především je jenom moje. A rozhodně se na ní nehodlám střídat s nějakými kluky!”
“No, no! Tak se hned nerozčiluj. Zařídím, že už se kolem ní ti dva ani nemihnou!”